Railgallery - Amerika - díl II - Vůně páry a divoký západ

Vyhledávač

Zajímavé odkazy

Poloha vlaku

Anketa

Jaké používáte nejčastěji rozlišení na svém monitoru
5335 (36%) 1024 x 768 px
2375 (16%) 1280 x 800 px
2463 (17%) 1600 x 1024 px
2269 (15%) 1920 x 1080 px
2225 (15%) jiné...
Počet hlasujících: 14667

RSS Kanály

Kdo je on-line

235 návštěvníků, z toho:

235 anonymních

0 uživatelů

Přihlášení

Nová Registrace

Zapomenuté heslo?

Fotogalerie

Amerika - díl II - Vůně páry a divoký západ

Doufám, že jste po prvním díle ještě „nevychladli“ a netrpělivě očekáváte pokračování… Po krátké úvodní zastávce v Cheyenne, u památníku největší parní lokomotivy na světě se rychle vydáme na západ podél první trans-americké železnice Union Pacific směřující do Sacramenta a také se zastavíme v několika železničních muzejích v Nevadě.

Opouštím Cheyenne a vyrážím po dálnici č. 80 směrem na západ. Trať vedoucí z North Platte směrem k Salt Lake City kopíruje trasu dálnice. Abych nepopisoval jen kde jsem byl a co jsem tam viděl, začnu poněkud zeširoka. Prošel jsem zdroje na internetu a našel něco o historii této trati. První vlak tudy projel v květnu roku 1869. Trať vychází z města Council Bluffs (Iowa) a pokračuje přes North Platte v Nebrasce dále na západ. Železnice tehdy spojila města středozápadu a tichomořské pobřeží. Již během občanské války v letech 1862 a 1894 byla schválena výstavba a tehdejší kongres pro financování této stavby schválil vydání státních dluhopisů se splatností 30 let. Otevření trati 10. 5. 1869 bylo vyvrcholením dekády výstavby železnic v USA. Tehdejší doba si žádala takovýchto staveb, které pomohly k rychlejšímu osídlení „Velké americké pouště“. Všude tam, kam vedly koleje, se dobře dařilo. Mnohem rychlejší a bezpečnější vlaky vytlačily dostavníky a nastartovaly rychlý rozvoj. Uplynula řada let, než se trasamerická železnice stala skutečností. Diskuse o železničním spojení východního a západnícho pobřeží začala kolem roku 1830, krátce poté, co ve Velké Británii představil George Stephenson parní lokomotivu a položil tak základy parní železnice. Zvláště pak v letech 1846 a 1848, kdy byly do území Spojených Států přidány území Kalifornie a Oregonu. Tehdy se už nevedla debata, zda se železnice postaví, ale jak se bude financovat a kudy přesně povede.

Jeden z nejvýznamnějších inženýrů, kteří se podíleli na výstavbě železnice, byl Asa Whitney, vzdálený bratranec Eli Whitney, který byl vynálezcem námi tolik oblíbených modrých kalhot… Jeansů. Asa Whitney vedl v červnu 1845 tým pro posouzení navrhované trasy a její proveditelnosti. Hodně cestoval a hledal podporu u podnikatelů a politiků podél plánované trasy. Dalším z velkých jmen této stavby byl Theodore Juda – hlavní architekt a inženýr Central Pacific Rail Road. Také se jako hlavní inženýr podílel na stavbě Sacramento Valley Railway, která byla otevřena v roce 1852 a byla tak první železnicí postavenou na západ od řeky Mississippi. Na vedení jednotlivých úseků stavby se podíleli váleční veteráni z občanské války, ale hlavní silou na stavbě byli především čínští přistěhovalci. Ale zpátky do přítomnosti.

Můj Jeep polyká míle dálnice I80. Sem tam jsou vidět v dálce dlouhé vlaky složené z kontejnerových vozů. Bohužel není kde bezpečně na dálnici zastavit, a proto pokračuji dále do Tie Siding, k místu zvanému Hermosa. Zde trať překračuje hřeben hor a dálnici se na chvíli vzdaluje. Podle GPS je dálniční sedlo ve výšce něco přes 2 600 metrů nad mořem, takže jsem téměř jako na Gerlachovském štítu. Z počátku hezké počasí se v horách změnilo na sychravé, a začalo slabě pršet. Když jsem dorazil na první fotoflek, čekalo mě nemilé překvapení v podobě mnoha pracovníků na trati…. Hm… výluka. Tady čekat na vlak nemá smysl a tak pokračuji rychle dál. Cesta po dálnici rychle ubíhá, stejně jako zásoba paliva v nádrži. Kolem se rozprostírají pláně, které u dálnice končí mohutnými zábranami proti sněhu. Ještě že tu nejsem v zimě. Počasí se umoudřilo, už zase svítí slunce, ale je tak větrno, že mám plné ruce práce udržet auto v přímém směru. Ručička palivoměru se blíží k písmenku E - EMPTY, ale benzinka žádná. Začínám mít obavy a uzpůsobuji režim jízdy do stylu "Ecorallye". Konečně!!!! Uprostřed ničeho je benzinka. Malinko zápasím s tankováním, které se v USA musí předplácet, ale ochotný mladík, který byl v tomto studeném a prudkém větru oděn jen v šortkách a tričku, mi pomohl a vše vysvětlil.

Natankováno, občerstveno a můžeme dál. Celkem jsem se zapotil při myšlence, že v této pustině zůstanu s prázdnou nádrží někde u krajnice na dálnici. Blížím se k dalšímu vytčenému místu a tím je městečko Green River ukryté pod skálami a útesy. Mám trošku štěstí a něco málo se mi podařilo vyfotit, ale pořád spěchám, jelikož do Evanstonu, kde mám naplánováno přespat, je pořád daleko. V dalším úseku se mi trať úplně ztratila z dohledu a vracím se k ní až těsně před cílem v Evanstonu, kam dorážím až za soumraku. Po ubytování vyrážím do města něco nakoupit do místního supermarketu. Tiché městečko uprostřed hor mě celkem překvapilo… Spíše mě překvapili jeho obyvatelé, kteří jak v nejteplejším letním dni chodili v šortkách a krátkých tričkách, přestože rtuť teploměru ukazovala sotva kolem 10°C.

Další den ráno vyrážím směr Salt Lake City. Cestou chci něco vyfotit v Echo Canyonu a také mám naplánováno fotit v Ogdenu, kde jsou hezké scenérie s vysokými horami. Počasí zatím moc nepřeje, ale snad se něco podaří. Asi hodinku jsem si počkal na vlak v Castle Rocku. I sluníčko sem tam vylezlo a nakonec se zadařilo. Vlak vedený dvěma stroji UP sjíždí směrem k Ogdenu. Pokračuji s ním, ale slunce je bohužel proti mně a tak z fotek skoro nic není. Na nádraží v Ogdenu jsem si prohlédl malé muzeum, kde je vystaveno několik historických lokomotiv a taky je zde modelářský obchod. Snažím se najít místo, kde trať překračuje Velké Solné jezero, ale je bohužel nepřístupné, jelikož leží na soukromém pozemku za závorou. Rozhodl jsem se fotit opodál, ale i tak se bylo na co dívat. Vlaky přijíždějící do Ogdenu ze západu hezky kontrastovaly se zasněženými vrcholky hor. Bohužel se zatáhlo a další místa - jako je třeba Provo - vynechávám a mířím po dálnici, která protíná solnou poušť, dále na západ do hraničního města Wendover. Opět rovina, žádná zatáčka a všude bílo. Vlevo i vpravo solná poušť, která se střídá se solnými jezírky a k tomu nízká oblačnost a drobný déšť. Těsně před Wendoverem je známý rychlostní okruh Bonneville, kde se testují nejrychlejší auta světa. Nedávno zde česká Octavie dosáhla rychlostního rekordu přes 350km/h. Tak si tuto atrakci i přes nevlídné počasí nenechám ujít. Ovšem krom tabule s několika informacemi zde není nic.

Vůně páry

Brzy ráno opouštím Wendover směrem na jihozápad. Cílem je městečko Ely, kde je železniční muzeum s pravidelným parním provozem. Prvním exitem opouštím dálnici I80 a dostávám se na relativně hezkou „okresní“ silnici, vedoucí do nevadské stepi či jak to nazvat. Všude jen traviny, široké pláně vlevo i vpravo, žádná křižovatka, nic, nikde ani živáčka. Zanedlouho mizí signál z telefonu a více jak hodinu jízdy nepotkávám ani jedno auto, ani žádné nedojíždím a ani mě nikdo nepředjel. Drobný déšť se změnil na déšť se sněhem… Teprve tady si člověk uvědomí, co znamená být sám.

Konečně míjím nějaké auto. Blížím se k Ely. Je 30. května a mokrý sníh tady udělal opravdovou zimu. Najít nádraží s muzeem nebylo nijak složité. Černý dým stoupající k nebi vše prozradil. Na nádraží už stojí souprava tvořená historickými vozy a opodál v depu se připravují dvě parní krásky. Ta první pochází z dílen American Locomotive Company (ALCO) a druhá z Baldwinových strojíren (Baldwin Machinery Works). Dá se říci, že tyto dvě společnosti byly hlavními výrobci parních lokomotiv v USA stejně jako tomu bylo u nás v podání Škodových závodů a Českomoravských Strojíren Kolben a Daněk. Mezitím, co zřízenec černé pleti uklidil z nástupiště sníh, první stroj najíždí pomalu k vlaku.

Muzeální trať v Ely je dlouhá asi 6 mil a směřuje na severozápad do osady Key Stone, kde je smyčka a také triangl. Vlaky tedy jedou vždy „po kotli“. Denně zde jezdí jeden parní vlak do Key Stone, o víkendech pak jedou vlaky dva. Muzeální trať vede ještě na druhou stranu do Mc Gill, kam o víkendech jezdí vlak vedený dieselovou historickou lokomotivou. Hned za městem trať prochází krátkým tunelem a stoupá do Key Stone. Ikdyž je souprava krátká, tvořená jen čtyřmi vozy, obě mašiny zhluboka odfukují a jejich černý dým rozděluje bílou oblohu.

Naštěstí silnice vede kolem trati a tak není problém vlak předjíždět a fotit. No a nebyl jsem sám. Podobných fandů se i přes velmi nepříznivé počasí sešlo celkem hodně. Cesta trvá jen několik minut, než vlak dosáhne cílové smyčky v Key Stone. Po krátké přestávce se souprava vydává zpět do Ely. Následuje jízda do depa, krátké dozbrojení a pak znovu k perónu a znova. Pohled na oblohu nedává naději, že druhá jízda bude pro focení lepší, spíš naopak a tak opouštím Ely a pustinou pokračuji na západ k hranicím s Kalifornií. Přestože jsem dlouhých 400 kilometrů neviděl ani metr kolejí, bylo se opravdu na co dívat.

Přírodní scenérie planin a hor byly úchvatné. Po hodině jízdy ustává sněžení a dokonce mezi mraky prosvitne slunce. Po několika hodinách jízdy s mnoha fotozastávkami dorážím do Carson City. Nad hlavou už mi svítí hvězdy a já vyhledávám hotel. Konečně!!! Ráno krásně svítí slunce a obloha je bez mráčku a v pozadí se tyčí zasněžené vrcholky Sierry Nevady. Muzeum v Carson City má mnohem více exponátů než to v Ely, ale na druhou stranu, muzeální trať je v podstatě okruhem kolem muzea. U historické nádražní budovy je už připraven vlak v čele s Baldwinkou a první rodiče se svými ratolestmi se sjíždějí do muzea.

Zanedlouho vlak vyrazí k první jízdě. Ta trvá jen několik minut. Vlak objede dvakrát okruh a zajede na slepou kolej s výhybnou za muzeem. Tam lokomotiva objede soupravu a vrací se zpět. Tentokrát „po uhlí“… Další jízda se opakuje ve stejném scénáři, jen se lokomotiva opět dostaně do čela vlaku komínem napřed. Uvnitř muzea je podle mne nejzajímavějším exponátem lokomotiva vyrobená v roce 1875 Baldwinovými strojírnami v Philadelfii. Velký pluh a obrovský baňatý komín mi připomíná příběh o Vinetouovi… Samozřejmě, že nechybí ani panely s dobovými fotografiemi a informacemi o výstavbě železnice v tomto koutku Ameriky.

Po krátké prohlídce spěchám na další železniční atrakci. Je to muzeální trať z Virginia City do Gold Hill. Bohužel je pondělí a na trati dnes jezdí jen diesel. Ale o víkendech je v čele vlaků opět pára. Virginia City je malé městečko uprostřed hor ve výšce 1 874 m.n.m a s nějakými patnácti sty obyvateli. Na každém kroku na vás dýchne doba cowboyů a zlatokopů. V dobách své největší slávy zde bylo až 10 000 obyvatel. Nebýt aut na hlavní ulici, vypadalo by to jako za dob zlaté horečky. A jakpak by ne. V tomto městečku působil autor povídek a novel z těchto dob Samuel L. Clemens. Pobýval zde v šedesátých letech devatenáctého století. Nejprve zkoušel štěstí v dolech, ale nebyl úspěšný, a tak začal pracovat jako novinář v místních novinách. Zde poprvé podepsal svůj článek jménem, které určitě všichni známe: Mark Twain. Ale zpátky do současnosti.

Vlak tvořený jedním služebním vozem a vyhlídkovým vozem se pomalu dává do pohybu. Bohužel, vlak cestou dolů do Gold Hill „sune“. Bohužel proto, že tento směr byl hezky nasvícen sluncem. Nevadí, kulisa zasněžených vrcholků Sierry Nevady dotváří toto krásné místo. Další den pomalu končí a já se vydávám do městečka Sparks, které je vstupní branou do průsmyku Donner. Dvouměstí Sparks - Reno je v podstatě hranicí mezi pouští a horami. Na východní straně se otevírá široká pláň, která je na vegetaci velmi strohá. Jen červené skály a traviny a na straně druhé hradba hor s jehličnatými lesy, ale to až příště…..